pro mě byl věk dětí 3,5+1 absolutně nejhorší co se únavy týče. Větší byla vzdorovitá, všechno chtěla ale neměla pud sebezáchovy, navíc byla dost rychlá, takže tu uhlídat byla potíž. Mladší byl trošku pecka, jen lezl, trvalo mu než se rozchodil, no a zrovna bylo jaro, všude bláto, kamení,bodláčí (nemáme zahrádečku s pěkným trávníčkem, jsme v paneláku a babička má kamennej dvůr), a mládě odmítalo být v kočáře, a nosit už taky moc nechtěl, mocí mermo se dral na zem kde lezl v tý špíně po kolenou a po ručičkách. Takže jsem si připadala jak chobotnice, co věčně odtrhává děti od něčeho co nemají a záviděla!!!! jsem všem okolo, kdo měl aspoň 1 ruku volnou na nějakou příjemnou činnost (třebas si vypít kafe). Myslela jsem, že si už půjdu pro prášky na nervy. A to jsem neměla ani kotel ani psy. Pomohl mi týden od rodiny - kdy jsem manželovi řekla že buď mi rezervuje útulný vypolstrovaný pokojík v místním blázinci, nebo mě nechá jet na nějakou dovolenou. Sice jsem se bála že to nepomůže, ale bylo to super, být zase jen za sebe, ne za mámu, starat se pouze o sebe, chodit kde chci, spát pod širákem (jely jsme se ségrou na hory), fotit no a prostě jen tak vegetit. Ani to nebylo kdovíjak drahý, jen jsem kupovala jízdenku a měla pár peněz s sebou, hlavní bylo že jsem pryč.

Teď mám teda taky únavu, protože se snažím zvládnout domácnost a 2 děti (6,5+3) sama bez manžela (je v zahraničí na delší čas), a do toho finišuju školu (Bc), mám práci několik hodin týdně, musím připravit vše na stěhování bytu a náš přesun do zahraničí, k tomu mám neustálé trable s autem, takže musím otravovat x lidí okolo aby mi pomáhali (oboje rodiče, švagra, kamarády), a připadám si dost neschopně... Ale tahle situace má řešení, má konec, v červnu budu vysmátá jak beruška, jen prostě musím vydržet - a že někdy fakt už nemůžu (chodím spát po jedné hodině ráno, píšu na compu bakalářku nebo se učím)