Tak můj manžel neradí, ale spolehlivě mě vytočí, když děti piští, vřískají, řvou, vřeští, křičí, že není slyšet vlastního slova, já se je snažím překřičet kvůli informaci typu "nevytírejte mým polštářem předsíň", "pojďte se najíst", "neházejte si tenisákem před televizí", "nevrážejte autem do skleníku" a on pronese "Musíte tak křičet?" a je to adresováno MNĚ, ne jim!
To se nikdy neovládnu.

Je-li to možný, vyletím z baráku a jedu se projet na kole. Není-li to možný, prásknu dveřma od ložnice a tam nejmíň půl hodiny vychládám. A i tak jsem pak zbytek dne napružená, protože už jsem mu několikrát vysvětlovala, že má napomenout děti a ne mě. On to pokaždé uzná, ale v kritické situaci to udělá zas.