Je v předposledním ročníku osmiletého gymplu. Toto přítele má od šestnácti, respektive spíš od patnácti, protože mi o jejich vztahu řekla až po půl roce, už jsem se s jeho existencí jakž takž smířila, ačkoliv nejdřív jsem to překousnout nemohla. Dcera mi tehdy předhodila jakého chlapa jsem si našla já, můj vztah s jejím otcem, který se nepodařil, já ji vrazila facku, dcera se mnou pak měsíc nekomunikovala. Hodně mě to mrzelo, když pominu, že jsem splachovací typ, tak musím uznat, že měla z velké části pravdu. Omluvili jsme se navzájem, popovídala mi o něm víc, po pár dních mě pozvali do jeho bytu na večeři, ano, musím uznat, že je to slušný, chytrý chlap, má zajímavou práci (je restaurátor), takže tím mě i poměrně zaujal.
Ale spíš jsem tomu nedávala budoucnost a uznávala jsem, že jako první partner je v mnohém lepší než nějaký zdivočelý puberťák. Je fakt, že dceru vozil dokonce autem z nádraží večer, když jsem pro ni nemohla, vždycky na slovo dodržela, co slíbila, příchody na čas, dokonce se s ní učil, zbavil ji kouření a občasného záškoláctví. Hodně vedle něj povyrostla, právě jsem nabyla dojmu, že je mnohem zodpovědnější a zralejší. A teď přijde tohle :-( Je zatím v 6. týdnu.
Řekla mi to s klidem, údajně to nebylo plánované, šlo o nehodu, nicméně dítě chtějí. Dodala, že pokud bych se ji snad snažila přinutit k potratu, je plnoletá, má kam jít a víckrát ji neuvidím. Zůstala jsem stát jako opařená. Opravdu si třiačtyřiceti přijdu na babičku mladá, navíc nemá dodělanou školu, nic si neužije. To jsem jí taky řekla. Jsem z toho hotová. S exmanželem je to neřešitelné, o dceru se nezajímá, platí jen podle nálady. Můj tatínek použil oblíbenou větu, že se stali větší katastrofy a svět to ustál, maminka je zcela nadšená, ona si přece tátu brala taky v osmnácti, byla už těhotná. Zvládli to, jsou spolu dodnes. Vysvětlovat, že ona tehdy nestudovala a je jiná doba, je marné, naopak jsem se dozvěděla, že zatímco oni to v osmnácti zvládli, já to se svým mužem nezvládla ani v pětadvaceti, vzala jsem si ochlastu a debila a zůstala s děckem sama. Takže jsem z toho nakonec vyšla jediná já zlá. Všichni mají všechno dobře naplánované, a jim to pesimistickými a dokonce nepřejícnými kecy kazím. Nějak to teď na mě přišlo a tak tady řvu a řvu nevím, jak se mám zachovat, jak to vnímat, když to údajně dělám špatně. Mám prostě jenom strach aby si nezničila život...