Vždycky mi podobné "odvrhávání" dětí připadalo proti zdravému rozumu. Ať už naše dítě dělá jaké chce životní chyby, tak rodič by měl stát při něm. Vyčkávat, pozorovat a když je potřeba, podat tu pomocnou ruku, být oporou.
Asi bych byla taky podezřívavá, nepřijde mi zcela běžné, když chlap po třicítce touží po dívce takřka pod zákonem, asi nějaký novodobý Pygmalión, ale těžko se dá někomu mluvit do života. Tedy dá, ale výsledkom bývá takřka vždy katastrofa.
Ber to z té pozitivní stránky a přijmi roli pozorovatele. Hlavně, kdyby něco nevyšlo, odpusť si vůči dceři takové to hnusné: Já ti to říkala!