Ty s tím doopravdy nemůžeš nic udělat, ať už si myslíš, co chceš. Pobrečet si je dobré - minimálně tě to uvolní a odplaví to emoce - pak si pomalu začneš zvykat na novou situaci.
Dnes ten věkový rozdíl ještě budou zvládat a co bude za x let - to bude a bude se to řešit, až to bude. Takže dnes ve věkovém rozdílu problé není - naopak, partner se bude umět postarat. Do budoucna se uvidí - možná právě potom tě tvá dcera bude moc potřebovat.

Dovolím si jednu věc - moje dcera přišla s děckem v posledním roce medicíny, měla naplánováno,jak dostuduje a dostudovala - byla tedy starší (26 let)a mohu ti říct, že jsem měla úplně stejné pocity, jako ty. A dodnes mě neopustili - stále mám pocit. že si zkazila život - ale ona si to tak přála, je to její život a já to musím respektovat. Vnoučata mám ráda, i když okolí často těžko chápe, že ty děti kolem mě jsou z části vnoučata a z části mé děti (měla jsem pak ještě jednu dceru a mé dítě a vnouček mají 6 let věkový rozdíl) - chci jen říci, budeš se muset přizpůsobit a být silná, je to její život. Stejně, jako ty máš svůj život a tvé dítě ti do něj nemá co mluvit - prostě to platí oboustranně, musíme se navzájem respektovat..