Sestra to tak udělala. Oznámila to asi týden po té, když zamávala před očima všem rukou a ní byl prstýnek. Reakce na to byly u našich rozpačité, určitě jim to bylo moc líto, hlavně taťkovi a pak i babičce. Možná jim nešlo ani o to jít na svatbu jako takovou, ale o tu slušnost ženicha požádat o ruku jejich dcery a vnučky. To je mrzelo moc. Prostě o takovéto poděkování za výchovu a tak ... Nicméně ženich se tváří jak když je to takhle všechno v naprostým pořádku. Upřímně? Cestu k nám si nikdy pořádnou nenašel. Není to asi jen tou svatbou, ale tak nějak všeobecně. A svatba prostě prolomuje ledy. Jsem holt v tomhle konzervativní, no.