Máme dvě děti, 6 a 5 let, jsou to velice živé, upovídané a zvídavé děti,kolikrát vůbec nechápu, kde berou tolik energie. Sotva se rádno probudí, pusa jim jede nepřetržitě až do večera.
Kolikrát jsem z toho strašně unavená.
Bohužel nemáme ani jednu babičku, zůstal nám už jen děda, který si ale děti nebere, protože má psychickou nemoc a sám by je nezvládl.
Manžel je celý den v práci a děti vidí tak jednou za týden a to v sobotu, kdy chce mít samozřejmě klid, protože celý týden tvrdě pracuje(často mimo domov).
jsem na děti sama a můžu se přiznat, že už to nezvládám.
Jsem neustále podrážděná, nervozní, už jim nedokážu ani normálně odpovědět.
Neustále se hádají, žalují na sebe, bijou se, jsou celkem dost hluční a nenechají se chvíli na pokoji.
Odpočinu si jedině v práci a když jdou večer děti spát.
Nechci být na ně hnusná, protivná.Každé ráno si říkám, že už taková nebudu, protože nechci, aby z nich vyrostly děti s nějakým traumatem,ale já už to opravdu nedávám.
nemám děti kam dát, ani na chvíli. Mám z rodiny jen manžela a pak bratra, který o nás ale nemá zájem.
Někdy mi to připadá strašně nespravedlivé, že nikoho nemáme.
Nedělala jsem si děti kvůli tomu, abych je pak vozila po babičkách, to ne,ale já už více jak 3 roky bez nich nikde nebyla dýl než jednu noc.
Závidím kámoškám, co dají děti na týden děti k rodičům a užívají si.Opravdu závidím.
Asi ani nepotřebuju radu,spíš to na mě dnes tak nějak padlo a potřebovala jsem se vypovídat.
Jak tu někdo psal- občas si prostě připadám jako v Matrixu..Ale v dětském...