Nano, ještě mě napadlo, že tvé zděšení možná souvisí i s tím, že jsi neměla/nemáš ke své vlastní matce zrovna dobrý vztah, a podvědomě nebo i vědomě tě děsí představa, že by tě ona takhle zaléhala. I já mám ke své matce problematický vztah, mnohé z příčin odkrývám teprve od doby, kdy sama mám děti a dozvídám se/uvědomuju si, jak je takový vztah křehký a jak snadno se chyby v něm řetězí. Byly chvíle, kdy jsem nesnášela její přítomnost v bytě a vzdálenost v řádu centimetrů mi byla vysloveně odporná, natož aby se mě dotýkala, takže v té době bych raději umřela než absolvovala TPO. Ale - možná, že kdyby (teoreticky - byla jiná doba) se mnou něco takového prodělala třeba v mém batolecím věku, mohlo se to řetězení chyb přerušit, mohla jsem být veskrze šťastné a pohodové dítě, ne méněcenný chudák a posléze nesnesitelný puberťák, který jen s vypětím všech sil nezdrhnul na scestí a útrpně čekal, až bude plnoletý a bude moct vypadnout z domu.

Ono pro bezkontaktně vychovávané děti (studený odchov, nebo jak se tomu říká) to musí být drsné - když se jim nedostane tělesné blízkosti v tom nejútlejším věku, kdy ho životně potřebují, a naopak se jim vnucuje v době, kdy ho už (pochopitelně) nechtějí. Ale pokud se tím dá zabránit neustále se kumulujícím škodám na vztahu i psychickém zdraví rodičů i dětí, tak možná stojí za to to zkusit.

Jinak teda jistě existují i jiné metody, zejména pro méně závažné případy. Jen kdyby vždy rodiče uznali, že je něco v nepořádku, a vyhledali odbornou pomoc.