Naprosto s tím sešrotováním chápu. pro mě to bylo děsivý, když měl prcek zápal plic v 18m, na Bulovce řekli, že mají místo jen na JIP a ať jdu domů, jsem řekla, že ne, tak bez problémů řekli, že OK, ale vyfasuju asi jen židli (což mě fakt v 5. měsíci těhotenství lákalo, ale co už). A manžel moc nechápal, proč, vždyť malej je v pohodě, jde o jednu noc?
Nojo, zdá se to jako blbost, ale když jsem si představila, že bych měla odejít, všechno se ve mě vzbouřilo a řekla jsem, je v pohodě právě proto, že jsem s ním! A nešla, nakonec jsme dostali normální postel a bylo to v pohodě a prcek si to dokonce, až je to trapné, užil, normálně ho to tam bavilo, zkoumal oddělení, chodil flirtovat do sesterny, hrál si v herně, ale držel se u mě jako káče (nechal se několikrát na chvíli pohlídat od spolupacientky, ale celou dobu prý čekal a hlídal dveře).

Stála jsem si za tím, protože jsem šla v 8. měsících na týden do špitálu, možná dva, a mamka z toho má trauma dodnes, nepoznala jsem ji, kývala jsem se ze strany na stranu, do dospělosti si od té doby cucala palec. Proti tomu ten můj prcek si pobyt v nemocnici opravdu užil (i přes pár nepříjemných procedur, to se hned oklepal).

Pomohlo mi zavolat mamce, hele, nejsem hysterka, že nechci jít domů? Mamka řekla, že vůbec, že kdyby bývala mohla...!

A k otázce
- mám je žalovat?
Já bych do toho nešla, pokud ti opravdu fyzicky nebránili v tom tam zůstat a nechala ses semlít. A i tak tohle nepomůže, pomůže osvěta mezi maminkami!
A žalovat? Vždyť dělají svou práci, to, že si neuvědomují někdy význam přítomnosti matky je chybou ve vzdělávání (jak to ti dři mají vědět, když je to na medině nikdo neučil, víte kolik mají psychologie? Teoretickou chudinku a v psychiatrii se věnují spíše psychopatologii, fyziologii a psychofarmakům)
Takže kdo má cukání, možná by lépe, než útokem na lékaře, udělal, kdyby třeba napsal nějakou publikaci, udělal výzkum, do odborného časopisu a nějak to mezi ty doktory dostal. A klidně i formou medializace, ale ne, doktoři, jste svině, ale doktoři, podívejte, jak je důležité i toto...