Nechci zabíhat do podrobností, ale ohledně té mentality oběti - kdysi jsem byla na kineziologii a opakovaně mě testováním vyycházelo v jistých krizových okamžicích, že jsem se cítila bezmocná, vydaná na pospas, nemožnost cokoliv ovlivnit.

Aspoň tak nějak si pamatuju, že to znělo. Teď mi to nějak problesklo hlavou, protože mám podobného partnera, o jakém se tu píše. A taky jsem byla třídní otloukánek, v zaměstnání se mi často stalo, že mě přeskočil někdo, kdo neměl schopnosti, jen to nějak uměl zaonačit

Je totiž možné, že když se sejde jistá povaha a jisté události v dětství, které člověk osobně prožívá stylem: nemůžu s tím nic dělat, jsem bezmocný, musím to snášet...a nemá z domova nic moc sebeúctu, sebevědomí, skončí v syndromu oběti jako vyšitém. Pak už reaguje jako oběť a kdokoliv, kdo by mohl být potenciální agresor to neomylně vycítí a i kdyby se k ostatním lidem choval normálně, toho člověka s mentalitou oběti začne mučit. A ten ho hned v začátku neseřve na tři doby, protože má tu mentalitu a na malér je zaděláno. Pak už se to jen stupňuje a stupňuje.

Ale co s tím, taky netuším, to je asi jako kdyby měl člověk duši zanesenou humusem, vzdát se ho by znamenalo vzdát se své samé podstaty, totálně přeorvat celý systém uvažování a cítění. A to je skoro nemožné.