Přidat odpověď
Grainne,
jenže ono je to složitější o to, že za normálních okolností, u normálních lidí občas člověk dojde i na to, že nějakou chybu skutečně udělal, a přizná to.
Tj. že lékem není "nepřiznávat chybu za žádnou cenu", ale naučit se rozlišovat, kdy tu chybu můžu poctivě přiznat, protože ji taky vidím a její přiznání mě uvnitř nerve na kusy (a ten, komu ji přiznám, mě vzápětí nezdeptá a třeba taky přizná svůj díl viny), a kdy nemám co přiznat, protože žádnou chybu u sebe nevidím, ale reakce druhého je tak vyhrocená, že v podstatě "jdeš přes závit" ze strachu.
Předchozí