Já jako dítě lhala jako když tiskne, taky to bývaly z pohledu dospělých kraviny, lži průhledné a snadno dokazatelné (že jsem nedostala poznámku do notýsku, když ho stačilo otevřít atd.). Dneska už si motivaci nepamatuju, ale díky tomu mám pochopení pro jiné lhavé děti... Třeba moje o dost mladší sestřenka taky dost lhala, ale já ji nikdy "neusvědčovala".

To si totiž pamatuju. I když jsem lhala vědomě a matka mě "přesvědčovala" o tom, že lžu, tím víc jsem zatloukala - bylo pro mě mnohem těžší přiznat, že lžu, než snést trest za to, že lžu. A to jsem vyrůstala v době, kdy vařečkou na zadek bylo normální.

Tedy radši jsem se nechala naplácat vařečkou že lžu, než bych přiznala, že jsem lhala. Proto mi přijde usvědčování dítěte ze lži jako strašně špatné. Sorry.

Vyrostla jsem z toho. Musela jsem dozrát, já to tak cítím. Musela jsem pochopit, že mám právo dělat chyby i zlobit atd.