Mám asi dost stejné názora jako Markéta.
Dala bych postel stodvacítku, tam se v pohodě vejde i s miminkem, postýlka netřeba. Nám se teď na mimino hodně osvědčila hacka (http://babyvak.cz/category.php?id_category=32), sehnali jsem jí na Aukru z druhé ruky v podstatě novou za půl ceny. Pověsili jsme jí tak, aby byla v nohách postele (pojistka před spadnutím a šetření místa).
Myslím si, že devatenáct let není tak šíleně málo, aby bylo nutné mít kruté obavy.
Kdyby se to stalo mému dítěti (synovi bude 17), asi bych volila podobnou taktiku jak píše Markéta. Maximálně podpořit vazbu mezi ní a dítětem, ale zároveň ze své zkušenosti, měla jsem taky první dítě velmi mladá, bych jí poskytla určité závětří v tom smyslu, aby cítila, že na dítě není sama. Podpořit jí maximálně v péči o dítě, ale nedělat nic za ní.
Snažila bych se asi na prvním místě se s tím srovnat sama, ujasnit si, jak a co to znamená pro mě, co mě zúskostňuje, co naopak atd. a podle toho se prakticky zařídit. Ji bych netlačila k "zaujetí postoje", zaujala bych svůj a pak reagovala, to je efektivnější i produktivnější.
Zní to možná blbě, ale mně se v takových situacích, které mají víc "stupňů volnosti" než všeho ostatního, osvědčilo prostě důvěřovat PB, nervat nic silou vůle a rozumu, ale být na příjmu. Zatím vždycky v potřebnou chvíli řešení přišlo.
Nemáš žádný důvod o sobě pochybovat, jsi skvělá a zkušená máma, určitě i výborná lékařka. Podle mě není lehký se v mladém věku "přeladit" na babičku, ale nechala bych to, ať to přijde samo.