Zrovna dneska jsem četla ve skriptech toto a docela mě to zaujalo: Rodiče zoufalí z lhaní syna, jemuž se kvůli poruše jemné motoriky každou chvíli něco přihodilo, co sváděl na druhé. Terapeutce se lhaní taky nelíbilo, ale usoudila, že není ještě dost zralý na to, aby za své jednání odpovídal.

Terapeutka píše, že se jí zdálo, že bylo lepší, kdyby nemusel podávat žádné vysvětlení, než aby falešně obviňoval okolí. Rodiče se vůbec neměli ptát, jak ke škodě došlo, měli se tvářit jako by je to nezajímalo a soustředit se na možnosti nápravy. Terapeutka prostě vsadila na to, že kluk bude mít potřebu se vypodívat.

Příběh pak pokračoval tak, že chlapec rozbil hodinky, ale rodiče nehromovali - syn z toho byl lehce v šoku. Mamka jen prohlásila, že kdyby věděla, kde jsou součástky hodinek, že by se dali spravit. Syn se dobrovolně svěřil mamce před spaním...


Nevím, na kolik to je použitelné pro zakladatelku, jen že existují i jiné pohledy na lhaní... Možná, že pro to má dítě důvod? Možná je to o komunikaci?