druha dcerka se narodila, kdyz byly starsi necele ctyri roky. kdyz prijela do porodnice, dostala kufrik s potrebami pro miminko (flasticky jako mazani, talirek se lzickou, teplomer a ja nevim co jeste). mela uz panenku miminko a byla nadsena, ze ma svoje veci pro sve miminko, tak jako ja. a dostala to "jako" od sestricky, stejne tak ona donesla sestricce chrastitko a dudlik, ktere ji sama vybrala s tatou. a davala to taky jako ona, ackoliv to sama nekoupila/nezaplatila. a i kdyz vi, ze samozrejme kufrik nedonesla sestricka z bricha, bere to tak nejak jako od ni, a vzdycky, kdyz si s tim hraje, nadsene nezapomina opakovat, ze to dostala od sestricky, kdyz se narodila, a jak ma ten darecek rada, protoze je od sestricky. jako uplatek, ze se ji nebudeme venovat, jsem to nechapala a jsem presvedcena, ze ani ona ne. uz dopredu jsem mela vymyslenou "strategii proti zarleni", ktera perfektne zafungovala (je pravda, ze se na miminko moc tesila). Proste jsem nechtela, aby mela pocit, ze ted je na druhem miste, ze jeji potreby ted musi vzdycky cekat atd. takze kdyz jsme si treba cetly, neco lepily, vystrihovaly apod. a miminko zacalo plakat (kdyz jsem vedela, ze se mu nic vazneho nedeje), nevyskocila jsem okamzite, ale docetly jsme treba stranku, dolepily, dovystrihly (k miminku sel zpravidla nekdo jiny). a rekla jsem jakoby smerem k miminku "theusko, ted musis chvilku pockat, my to s klaudinkou dodelame". a pak, kdyz jsem se venovala miminku, starsi stacilo rict "berusko, ted musis chvilku pockat, ja to dodelam a pomuzu ti". proste vi, ze jednou musi pockat ona a podruhe segra. sestricku zboznuje, snazi se pomahat, pujcuje ji hracky (miminku je 9 mesicu) a celkove je, co se miminka tyce, zlata. a stejne tak miminka starsi segru zboznuje, hledi na ni jak na svaty obrazek, porad se na ni smeje a uz ted se rozciluje, kdyz se na starsi zlobime :)