Stalo se mi před skoro čtyrmy lety skoro to samé.....dceři byl necelý rok a půl když sme zůstaly samy protože se její táta oběsil,mě bylo čerstvých dvacet ani sme se nestihli vzít.Ze začátku jsem řešila jak to jednou malý povím,psala sem si i tady s pár lidmi a pani psycholožkou a ta mi řekla že dokud se s tím sama nevyronám nemá smysl nic detailně vysvětlovat dceři.Malý bylo teď v únoru pět,na hřbitov chodíme pravidelně,od začátku chápe že je tatínek v nebíčku ale do dneška neví proč-já sama do dnes nevím důvod proč to udělal a když se začíná ptát,tak stále měním téma....vím že dětem se lhát nemá,ale jinak mi to nejde.Přeji abys našla víc síly než já jednou dětem říct pravdu,ale opatrně na to jak jim to řekneš!Chápu že on Tě tímhle zradil ale pro ně to bude vždycky táta a nech je ať si ho pamatují v tom dobrém!Nikdo jim ho nikdy nenahradí naplno