Setkala jsem se v poslední dobe (díky své profesi) s několika lidmi, kteří si svou profesi (lékaři, spec. ped., zdr. sestry) zvolili díky osobní zkušenosti - sourozenectví s postiženým sourozencem či se setkali s nějakým typem postižení obecně v rámci své rodiny. Téměř všichni tito lidé, jak jsem je zatím(!) poznala, působí velmi zodpovědně a "oduševněle", mají empatický přístup ke světu. Dva z nich,ale mají poněkud ambivalentní vztah k rodičům, mají pocit, že díky nemocnému/postiženému sourozenci byli "šizeni" v péči, pozornosti a snad i v citech a že byli nuceni být předčasně dospělými. Moc by mne zajímalo, jaké jsou Vaše zkušenosti, ať osobní, či zprostředkované A jak se Vaši rodiče snažili "kompenzovat" Vám to, že sourozenec potřeboval více péče? Díky