Tak já jsem, řekla bych typický příklad toho, co popisuješ. Mám duševně nemocného bráchu, problémy měl už od mala a já už někdy od 12 let věděla, že chci dělat psychologii nebo něco podobnýho...mám vystudovanou soc. práci ( o sourozencích jsem dokonce psala bakalářku i diplomku:) ), 5 let jsem dělala přímo s duševně nemocnými. Po intenzivní terapeutické práci na sobě jsem si teď v tomhle dala pauzu, uvědomila jsem si, že jsem už od mala pořád někoho zachraňovala, protože jsem vnitřně cítila, že musím a teď tak trochu hledám, co dál, když jsem zjistila, že nikoho zachraňovat nemusím... Na rodiče mám vztek za různý věci, ale hodně to souvisí s tím, že můj brácha ke mě byl a je agresivní a rodiče mě nikdy nedokázali dostatečně ochránit...no jsem po pravdě zvědavá, kam budu směrovat dál, doteď mi můj život vlastně hodně řídil brácha a teď už to takhle nechci...