Jednoznačně pozitivně. Puberta byla náročná, rodičům jsem asi něco vytýkala(ale kdo ne), dřív jsem měla pocit, že se mi nevěnují dost(když jsem šla do první třídy, byla maminka s bráchou zrovna přes dva měsíce v nemocnici, čili doprovod táta a babička-žádný drama, a navíc mamce to bylo možná víc líto než mně, tehdy), ale zpětně jsem za to asi ráda. Naučilo mě to dost, tedy, ono nás všechny. Dospěla jsem dřív. Naučila jsem se být šťastná jen z toho, že jsem.
Mamka hodně věcí konzultovala s psycho-odborníkama, absolvovala spoustu různých psycho-akcí (se v tom nevyznám :-D), od cca mých 15 let spolu mluvíme dost otevřeně a máme bezva vztah. Teď jsme ve fázi kdy se bráchovi hledá nějaké chráněné bydlení a je to neuvěřitelný boj.
Další bonus je, že já mám diagnozu, u které se většina lidí děsí a hroutí, jaká je to hrůza. No, je to relativní, u nás v rodině jsem ta "zdravá". Vlastně že mi pořádně něco je jsem si uvědomila až při návštěvě diskuze lidí se stejnou dg. Taky pozitivní.