Moniko,
neděláš všechno špatně - a naopak jsi schopná a ochotná se nad tím zamyslet, což je nejlepší cesta k nápravě... ono totiž neexistuje univerzální návod na výchovu, děti jsou každé jiné, plus pak kombinace s tím, že ty jsi jiná osoba, než my tady a navíc vztahy mezi dětmi - tam je hromada proměnných... a ne vždy vše funguje na všechny.... takže to chce trošku se zamyslet na temperamentem dětí a tím, co na ně bude fungovat nejlépe - navíc s ohledem na jejich vztah, aby na sebe zbytečně nežárlily... když jsem učila, tak mi přišlo, že děti opravdu nejvíc ocenily, když jsem byla "fér" - jestliže je nějaké pravidlo, tak platí pro všechny - pro kluky i holky, dobré žáky i špatné žáky - a podobně by měla být pravidla u vás - žádné "ona je malá, ona tomu nerozumí" a "ty jsi starší, tak musíš ustoupit"... to co tu někdo psal - že jak se začneš k dětem chovat "stejně" (tj. mají stejná pravidla), je to pro ně lepší - a jsou schopní a ochotní pravidla přijmout.
A vůbec u vás asi chybí pravidla - ječet na děti, ať jdou k obědu je k ničemu - oni potřebují vědět, co se stane, když k tomu obědu nepřijdou... jinak je to ječení jen zajímavé představení od toho dospělého, na které se můžou nevzrušeně koukat
dospělý člověk si to dokáže představit, dítě ne, musí udělat tu zkušenost a potřebuje jí udělat...

Jinak ještě s těma hračkama - naše děti mají hodně společných hraček. ALe mají také hračky "svoje", které nemusí půjčovat nikdy nikomu. ZKus starší vybudovat nějaké "soukromí" - zatím to může být třeba "spací" plyšák, který je jen její a sestra se ho nesmí bez dovolení ani dotknout... můžete to pak rozšířit na nějaké osobní území (postel, stolek)... aby ona měla možnost říct "ne" a nikoho tam nepustit. Pak samozřejmě jsou prostory a hračky, které jsou společné - děti samozřejmě nemají každý svou televizi, musí se dohodnout. Nemáme dvoje identická puzzle, identické kostky atd... ale mají svojí postel a svoje hračky (a svůj pracovní stolek - už chodí oba do školy), které jsou výhradně jejich...