Anett, můj první muž narození našich dětí slavil, hlavně prvorozence, byla to normální rodinná oslava bez nějakých excesů, neměla jsem mu to nijak za zlé, jen jsem se zavřená v nemocnici cítila opuštěná a byla bych chtěla být s ním a s ostatní rodinou a slavit s nimi, připadalo mi, že mám co. On se mnou být ani nemohl, nemocnice není holubník, tak nashledanou, pane, zavíráme..
Druhý muž chtěl být se mnou s dítětem, nejevil žádné puzení, jít si někam propláchnout záklopku.
Podle mě radost z narození dítěte nemusí nutně mít podobu ožíračky.
Ale nejdivnější na tom všem podle mě je oddělování rodičky s dítětem od zbytku rodiny. Jenže to lidi nějak nevidí.