Ahoj, budu se opakovat, ale jsem moc ráda za všechny příspěvky, protože si o tom jaksi s nikým v podobné situaci naživo nepopovídám. Díky za vaše postřehy.
Pere se ve mně víc věcí - strach odejít, začít sama, vysvětlovat dětem, proč se jejich rodiče rozvádějí. Odejít a přijít tak o partnera, který mě má rád. Je plno jiných věcí, které bych netolerovala - nevěru s jinou ženou, alkoholismus, násilí. Tohle je vlastně prkotina, že. O nic tudíž nejde, děti nic netuší, tak proč jim brát jejich svět, ve kterém se mamka a taťka mají rádi. Proč bych nemohla tolerovat pár milenců, ne? Je hodný, nebije nás, o rodinu se stará, má o nás zájem, volný čas tráví s námi.

O to je to možná těžší, že nějaké zanedbávání dětí, nestarání se o rodinu apod. u nás vůbec není. Pro mého manžela jsme na prvním místě, k zajištění rodiny a jejímu fungování má zodpovědný přístup.

Stojí to za to? Já nevím. A proto se v tom takovou dobu plácám. Možná píšu zmateně, možná můj přístup něco za něco není správný, ale nikdy jsem to nepostavila tak, že buď další dítě, nebo rozvod. Nikdy jsem v rozhovoru nevytáhla argument, tak já ti toleruju milence, tak ti laskavě přistup na další dítě. Myšlenky na rozvod se objevují tehdy, když mám pocit, že jsem přistoupila na něco, co teď nezvládám. Že nezvládám být tolerantní tak, jak jsem si myslela, že můžu být.

A když občas vyplavou i strachy, aby nás neopustil, protože jistotu nemám nikdy, tak se rozhodnu, že ten radikální krok udělám. A pak se manžel vrátí domů, je milý, hodný, na rukou by mě nosil, děti ho zbožňují a mé pevné rozhodnutí taje jak vosk.

Zkoušela jsem být nad věcí, třeba to brát jako vcelku neškodnou zábavu, ale nejde mi to. Chvíli ano, vytěsním to, ale stojí mě to hodně sil.