Přidat odpověď
Jitys - tvůj poslední odstavec to vystihuje poměrně přesně. S dovolením zkopíruju a lehce upravím - těžko se smiřuju s tím, že je jinak orientovaný (vím, nemůže za to, chápu to), nevím, zda lze po někom dost dobře chtít, aby tuhle část svoji sexuality potlačil, že mi lhal, že mi je soustavně nevěrný. Prostě něco je špatně. No a na druhou stranu si neumím poradit s tím, že je mi s ním dobře, že ho miluju, že jsem si upřímně a hodně přála mít s takovým člověkem děti. Pořád se to ve mně pere.
Kdybychom spolu neměli děti, tak bych od něj odešla. A dala si klidně pár měsíců rok dva na to, zda s ním chci být dál. Momentálně je dětem 13 a 6.
Víte, že jsem už zalitovala, že to vlastně o něm vím? Sladkých nevědomých patnáct let... A pak šok, že už několik let tu jsou jiní. Jiní, kterým se jaksi nedá konkurovat. A taky znejistění jak to, že jsem si nikdy ničeho nevšimla.
Asi nemám dost odvahy bořit dosavadní život, vše, co jsme spolu dokázali, co jsme překonali, a teď bych si měla říct, že je konec, že to celý byl vlastně omyl, že to nevyšlo.
Předchozí