Da, tvé téma jsem četla. Byla jsi na revizi přesně o týden dřív než já. Tehdy jsem jsi říkala, jak moc je tvůj příběh podobný tomu mému, ještě jsem ale netušila, že i ten konec bude úplně stejný. Měla jsi pravdu, že tělo se zahojilo rychle, ale duše je rozervaná na kusy. Snažím se žít zase normálně, starám se o rodinu, bavím se s přáteli, směju se. Jsem přeci úplně O.K.! Když jsem pak sama a padne na mě ta samota a prázdnota, zalezu do kouta, jako poraněné zvíře a řvu jako malá holka. Ta bolest a prázdnota, která vychází z hlouby duše je skoro nesnesitelná. Ale i já věřím, že to bude lepší a lepší, už i to, že tu víru mám je veliký pokrok. Da, přeji ti, aby další miminko bylo pro tebe tím největším darem