O tom tu celou dobu mluvíme: změnil se náš postoj ke skutečnosti. Týká se to všeho - i dětí.

V r. 1975 mi matka dala koresponďák s předepsanou adresou a když jsme dojeli, hodila jsem ho do schránky, aby věděla, že jsme v pořádku. Dneska bych poslal SMS - její strach by byl o dva dny kratší, nikoli menší.

Jezdila mi naproti MHD, když jsem měla hodiny němčiny do večera - dneska by jela autem. Ale ani v tom roce 1975 neměla pocit, že je málo vrahů a úchylů, aby se mi nic nestalo. Naopak.

A oslavy narozenin s kamarády byly běžné i v panelákových bytech. Ale hlavně na chatách. Zažila jsem jich nespočet, tedy ne v předškolním věku, až na základce a na gymplu.