Moje tchýně byla k nesnesení po smrti tchána, čím víc jsme se snažili, tím byla horší - výčitky, vydírání, pomluvy - hrozný. Opravdu jsme nevěděli, co máme dělat, chápali jsme, že je sama a nešťastná, ale my byli taky. Pak se to změnilo - když její sestra začala mít problémy se svými dětmi a pořád tchýni říkala - ty máš zlatý děti, co bys chtěla, podívej na mě. Pak přišel čas, rozlédla se, pochopila, nějak se srovnala se svou situací a teď nemůžu říct půl slova špatnýho. Tehdy byla nešťastná a kopala kolem sebe, teď je spokojená a doufám, že spokojená bude co nejdýl.