Mám matku. S ní bylo hrozné dětsví, špatná výchova, obrovské chyby, nezájem, máme velmi špatný vztah. Psychicky nás týrala. Skoro se nevídáme, vidíme se jednou za rok, někdy dvakrát, někdy vůbec. Voláme si asi třikrát do roka.
Vztah katastrofa. Už jsem si zvykla a nesmutním vůbec. Po ní ne. Spíš mě štve, že nemám normální mámu, že nám nedávala lásku...

Mám tchýni, ta je pravý opak, extrém na druhou stranu, něco jako tvoje matka.
Vim, že to je taky náročný. Máme štěstí, že bydlí 12Okm daleko, říká to každý, kdo jí zná - buďte rádi, že bydlí tak daleko, zbláznili by jste se.
ŽijeJEN svými dětmi, kterým je taktéž kolem 40...
Volá manželovi několikrát denně, jen proto, aby zjistila, KDE TEĎ ZROVNA JE A CO TEĎ ZROVNA DĚLÁ, co měl na oběd, co bude večeřet, v kolik půjde spát , ráno jak se mu spalo atd...
Je to náročný. Zkoušela to i na mě, asi dva roky jsem to kousala, ale byly to hodinové hovory, které mi skutečně žraly čas! Ono mít hodinu a půl tchýni na uchu a odpovídat na to, co jsem koupila, co budu vařit, co jsme večer dělali plus k tomu rady, jak by měl podle ní náš den vypadat...bylo to náročný.
Už to nedělá, já si sní volám třikrát měsíčně. Vídáme se málo, možná normálně, ale na ní málo, jezdíme za ní na víkendy, ona k nám, o prázdninách jezdíme i na týden na chatu...
Ale, prostě taky nechápu, proč jedna z nich nemůže být normální, proč extrém? Copak neexistuje zlatá střední cesta?
Manžel to kouše, týká se to hlavně jeho, má mámu rád, ale někdy mu ujednou nervy a položí jí telefon.
Například ráno vstaneme, telefonát, co budeme dělat. Jdeme na kola.
za půl hodiny, jestli jsme už vyrazili. Na kolech manžel staví, tchýně kontroluje, jestli jsme už vyrazili, potm jak se nám jede, poté jestli jsme už doma...
Je to na hlavu. Dost by pomohlo, kdyby měla chlapa a nemyslela stále jen na svoje děti..vnoučata atd.
Ona má záliby, kamarádky, chodí hrát tenis a pracuje každý den, ač má být v důchodu...no ale to jí nebrání v tom být na svých dětech citově závislá, není to příjemné ani mě. Chová se k manželovi, jako kdyby mu bylo pět. A nejhorší na tom je, že se tak chová i k mému synovi. Jemu tedy budou za chvilku tři, ale tu přehnanou starostlivost, to upnutí a přehnaný zájem, to praktikuje už i na něm, to mě štve a už se mi zase motá stále i do těhotenství, řeší do čeho jí nic není...je to opruz...
Snažím se jí chápat, být hodná, tolerovat...ale mít jí v jednom městě, tak se asi rozvádím...