Pokud jde o matariální věci, když už bylo mé přání splněno, pak to byl takový jako podraz. Už obyčejný panáček (panenka, ale kluk - s pindíkem) od ježíška byl problém, dostala jsem 15cm pajďuláka ve slováckém kroji. Chtěla jsem psa, koně, vlastní pokoj (to snad ani nebylo přání, ale životní nutnost )... Koně mi máti se ségrou koupily v cca 15(!) k Vánocům PLYŠOVÉHO! Postupně se mi ta přání plnila spolu s tím, jak od nás postupně odcházel táta - koupil psa, dva pokoje v podkroví na chalupě jsme si se ségrou mohly rozdělit (ona si samozřejmě vydupala ten lepší, přestože k tátovi skoro nejezdila), pak koupil i koně (dokonce dva; dokonce i ty pokoje jsem pak měla dva - i "doma", protože bychom se se sestrou v jednom společném těžko dožily plnoletého věku ). Přála jsem si oblečení, v němž bych se cítila dobře a nemusela se stydět, horské kolo, kytaru... na půl kytary jsem si vydělala a zbytek mi táta přidal, to ostatní si dopřávám až jako dospělá. Jo, ještě si vzpomínám, že jsem domítala používat příšerné papírové nelepící Lydie, ale máti mi odmítala dát peníze na draží Libresse

Naše děti chodí pohodlně a pěkně oblečené, mají kvalitní hračky a sportovní potřeby, kytaru jim půjčuju svoji, koně a psy zatím nemáme kam dát