Uvažuju, jestli dělám dobře, když jsem se rozhodla bojkotovat Velikonoce. Zatím mám osmiměsíčního chlapečka, tak si to jakžtakž můžu dovolit, ale za rok a později už ze všeho bude mít víc rozum... Taky muž se na mě zlobí, on sice taky na pomlázky a koledy není, ale prý kvůli dítěti bychom aspoň něco slavit měli. Tak přemýšlím, jak se k tomu postavit. Chtělo by to nějaký kompromis, aby rodina (muž, babičky...) byla spokojená, ale zároveň abych x dní neúpěla a pak se z toho nevzpamatovávala dalších x dní. Nemyslím si, že jen proto, že jsou Velikonoce, tak má smysl se uhonit šílenýma úklidama domácnosti, nejsem taková ta "žienka domáca", co to má vrozené a přináší jí potěšení neustále uklízet, péct, vařit, zdobit. Bohužel se do toho musím nutit. A ta samotná pomlázka, to už vůbec nesnesu. Prostě ne. Kdyby na mě někdo přišel s pomlázkou, asi bych mu ji vytrhla z ruky... Sama nechápu, odkud ta averze (nebo chápu, z mnoha let zkušeností s návštěvama opilých koledníků, co holky mlátili hlava nehlava...). To už radši uklízet a píct, ale zase - na co? Koledníky si přes prah prostě nepustím, to by museli nechat pomlázky za dveřma. Co ale s tou výchovou dítěte? Asi ho budu muset naučit nějakou koledu a chodit s ním po koledách, aby nebyl v kolektivu za outsidera...