Zrovna konkrétně ty věci, které jmenuješ, by mi nevadily. Ale samozřejmě nevím, jak se to hnití jinak projevuje.

U nás jsem neřidič já. V autě se bojím i jako spolujezdec a myslím si, že bych za volantem byla nebezpečná. Když jedu s chlapem, tak ve většině "krizových situací" - rozuměj obyčejné míjení s jiným autem na silnici a tak... - mne okamžitě chytá reflex "do prdele, nabouráme, rychle dupnout na brzdu nebo strhnout volant a shodit auto do škarpy"... Myslím, že kdyby mne za volant posadili, skončím v poli hned na prvním kilometru, no nejpozději jakmile budu míjet první protijedoucí auto
Na druhé straně je mi samozřejmě líto manžela, že štreky řídí sám atd.
Ale jinak on řídí skvěle. Oceňuju to, fakt řídí klidně, není adrenaliňák, a když je skutečně potřeba, tak zareaguje bleskově a svým manévrem nám zachrání život.

Já vím, že stokrát nic umořilo vola, asi to na tebe dolehlo. Možná je to prostě jen dočasná únava. Když vám to tak dlouho vydrželo a pořídila sis s ním děti, tak to zas takovej trouba být nemůže.
Já bych teda aktuálně manželovi za vypíglovanej byt líbala nohy a z práce jsem tak vyřízená, že ležení doma by mi ke štěstí plně stačilo.