To je zajímavé téma. Nejmenší školáci by se pokud možno nutit neměli. Jenže do života je potřeba naučit se i to, že člověk nemůže dělat jen to, co ho baví, že má i povinnosti a něco se zkrátka musí. V jakém věku se má člověk s tímhle faktem srovnat? A jsou tu i další otázky: Proč škola nedokáže víc využít přirozené zvídavosti dětí a často se pro dítě ze školy stane "opruz" už v prvních třídách a ne až v pubertě, kdy to je asi celkem normální? A úplně základní otázka je co si by vlastně děti měly ze školy odnést. To je na jinou debatu.
Je otázka, jestli my dospělí děláme věci, které musíme, i když o jejich smysluplosti pochybujeme. Řekla bych, že většina lidí občas něco takového dělá. jestli je to dobře je spíš na filozofickou debatu o lidské svobodě.
Osobní zkušenost nemám s domácí školou, ale syn by bez trochy "teroru" na školu kašlal úplně, a to nejen teď v pubertě. Že je mnohem lepší jiná motivace než nutit do učení vím, ale poraďte kde ji vzít. O významu vzdělání i praktických aplikacích některých školních vědomostí synovi vykládáme. Cílové prémie v podobě odměn - hmotných či zážitkových - trochu používáme, ale podle mě to taky není to pravé.