Při první větě jsem se skoro lekla, jestli jsi nepotkala nás Ale pak už se to vyvíjelo jinak. Byli jsme včera u lékaře, kde sestřička v úvodu dala každému v nestřežené chvíli čokovajíčko, netušíce, co to s nimi za 20 min udělá. Během sezení u Dr. se z nich staly dvě neřízené střely... Doktorka docela koukala, ale syn má v papírech hyperkinecký syndrom a mladší dcerka mu zdatně sekunduje. A jak jsou spolu, tak je prostě nezvládnu. Sotva fyzicky udržím mladší... a ona se tak kroutí, až se mi vykroutí. Chvíli jsem je tam naháněla, snažila se je usměrnit a tak, to se povedlo tak na 30%. A to je před návštěvou vždycky připravím na to, jak se mají chovat, co je a není vhodné... (totiž už předem vím, co hrozí - že syn má zálusk cokoli rozštelovat a rozmontovat, že chtějí lezt na okna, hrabat se doktorce ve stole apod.). V batohu mám i knížku a křupky, ale většinou zbytečně. No v čekárně jsem háďata pak rvala do bot a oblečení (zouvám je, vím proč) a důrazně jim vysvětlovala, že i když byl syn na vyšetření statečný, tak co se mi v jejich chování nelíbilo a že přijdou o odměnu, co měli slíbenou, když se budou chovat slušně. Že židle se nerozmontovávají, na okno se neleze... atd. V čekárně seděla starší paní, která se nejdřív zvídavě dívala na řádící děti, ale jak jsem trochu zdůraznila hlas (neječela jsem ale), tak se na mne ale fakt zle dívala a mračila, už jsem čekala, kdy se mi do toho začne plést. Naštěstí ji Dr. zavolala...