Nesnáším čekání a čekárny už vůbec.

Mísí se ve mně nuda a otrava z čekání, pocit bezcennosti, že čekám, ač objednaná, strach z vyšetření, ošetření, nervozita, napětí.
Většinou je mi horko, úplně mě dorazí, když nevím, kdy přijdu na řadu (protože a přestože úplně chápu, proč se nebere jen podle toho, jak kdo přišel), většinou jsem naštvaná na sestru, že si práci líp nezorganizuje....Nemám ráda kontakty s cizími, podobně postiženými lidmi ))

Ale jsem dospělá, takže dřepím, sjíždím v mobilu internet..
Mám velké pochopení pro děti v čekárně, když zlobí.
Svoje děti se snažím v každé čekárně zabavit, ale ty vnitřní pocity to stejně nepřebije... ))
Při rezignaci se jen snažím zabránit tomu, aby svým chováním neobtěžovaly cizí lidi.

Z tvého zážitku by mi vadilo to "babu" a pokud by při přelejzání sedaček lezly přeze mne, ohradila bych se, směrem k dítěti. Někdy mě víc otravuje maminčino neustálé vychovávání a napomínání "nedělej to, nesahej na to, nechoď k paní pocem "(zvlášť pronášené uječeným hlasem)než zlobení dětí...