Když jsem byla těhotná, o výběru pohlaví jsem vůbec nepřemýšlela. Věděla jsem totiž od začátku, že to bude holka. Moje máma měla holku, její máma jen holku, její máma jen holky, její máma...
Nakonec jsme musela jít na amniocentézu (byla jsem starší matka, gen. testy nedopadly dobře). Doktor mi řekl, že amnio dopadla dobře a zeptal se mě, jestli chci vědět pohlaví dítěte. Odpověděla jsem, že nechci, že vím, že to bude holka. Velmi kulantně mi odpověděl, že se mám připravit na kluka. Byl to šok. Opakuji, že jsem nikdy neuvažovala nad tím, jestli je holka lepší než kluk. Jen jsem od mala věděla, že budu-li mít dítě, bude to holka. No, měla jsem ještě několik měsíců na to si zvyknout, že budu mít syna. Přesto, když se narodil, jsem občas říkala věty typu "Právě usnula", "Jedla hezky"... Svého syna miluju. Je pro mě prvním a posledním. Občas je mi ale stejně líto, že to není dcera. Kdybych nemohla otěhotnět přirozeně, šla na IVF a nabídli by mi volbu pohlaví, váhala bych asi jen chviličku.

Vím, že se teď do mě pustíte, ale prostě to tak cítím.