Ráchel,

"Že nekonzumuju své poslední(jediné atd.) žebírko čokolády před bližním, když nemámchuť nabídnout, to mi přijde spíš jako záležitost běžného společenského taktu, než toho,co jsemse snažila říct."

- takže se vlastně shodujeme na tom, že nemám povinnost rozdělit se úplně o všechno (to poslední žebírko čokolády si můžu bez výčitek sežrat sama já i Ty

"Samozřejmě, čokoláda je nedůležitá věc a že mi Franta ze své nenabídl, to je celkem banalita, ale nemění to nic na tom, že já nabídnu, můžu to udělat právě proto, že se můžu rozhodnut jinak než Franta. Mám určité "morální právo" Frantovi nenabídnout, až přijde on k nám, ale je to celkem slaboučký, zpracovat to takhle, i když legitimní."

- ale to je pořád MŮŽU, ne MUSÍM, i pro Tebe, ne?
Jasně že když mi Franta jednou dvakrát nenabídne, tak je lepší spíš předpokládat, že zapomněl, neuvědomil si nebo se rozhodl, že má na tu bonboniéru takovou chuť, že se rozhodl ji sežrat celou.
Ale co když Franta nenabídne nikdy? Říkala jsi, že tu povinnost dělit se nevnímáš vůči chronickým vyžírkům (kteří si vždycky vezmou, ale sami nikdy nedají, nabízela bys i takovému Frantovi?

"Podle mě by mu mělo jít o možnost udělat to, co je dobré, spíš než udělat někomu radost. "
Já nevím, "udělám to proto, že je to dobré" je pro mě mnohem abstraktnější kategorie než "udělám to proto, že to potěší toho druhého a návazně pak i mě".

"Udělám to proto, že je to dobré" pro mě platí třeba pro pomoc v nouzi (když nepomůžu, ten druhý se bude plácat v nějakém průšvihu, případně zahyne), ale u čokolády se nestane nic.

" Není to nároková položka. Je to něco, co by měl člověk k člověku cítit."
Takže to sice není nárokové, ale jak to tomu druhému nedám, tak je to špatně? Jak lze určovat, co BYCH MĚLA cítit?

Mně tam na tom vadí to, že by mi někdo předpisoval, co bych měla nebo neměla cítit. I když na základě rozumové i citové úvahy dojdu pravděpodobně k naprosto totožnému závěru (že rozdělit se je lepší než se nerozdělit).