Mám tedy mám bráchu, i když o dost let mladšího, takže jsme vyrůstali skoro jako jedináčci. Jedináček je naše dcera, bohužel, halt příroda to tak chtěla.
Nemyslím si, že by jako dítě byla o něco ochuzená. Dětí kolem sebe měla vždycky dost a být jedináček jí vadilo spíš ve srovnání s okolím. " Všechny moje kamarádky mají brášku nebo ségru, proč já ne?"
Znám hodně dospělých, co se téměř vůbec nestýkají se svými sourozenci. Např. můj manžel. Oni nejsou ani rozhádaní, jenom prostě nemají tu potřebu. Jsou 4 a vzájemně se nestýkají. Nikdo s nikým. Maximálně tak jednou za rok na narozeninách tchýně. Když se sejdou, tak spolu vzájemně vycházejí naprosto v pohodě, ale jakmile za sebou zavřou dveře, tak na sebe zapomenou. Moc to nechápu. Manželův nejlepší kámoš je asi ze 7 nebo 8 dětí a stýká se s jedním z nich. O ostatních ani neví. Znám sourozence, co bydlí v jedné vesnici a sotva se pozdraví, když se potkají na ulici. Ale někde to zase funguje skvěle. Ale sourozenec není žádná záruka, že člověk nezůstane sám.