Já mám sestru, ale nikdy jsme si blízké nebyly, v dětství to podle mě bylo hlavně nevhodným rodičovským vedením a do dospělosti se to asi už přeneslo samo.
Sestra žije v cizině, udělala celkem brilantní profesní kariéru, je sama, nemá ani partnera, zcela soustředěná sama na sebe. Rodiče ji - na rozdíl ode mě - považují za úspěšnou a "zdařilou dceru", ačkoliv sestra na ně zvysoka dlabe, oni ji adorují.
Náš kontakt se omezuje v podstatě jen na to, že cca jednou ročně mi sestra vysvětlí (ani bych se ptala), proč jsem tak "neúspěšná, tlustá, se špatnou pletí, mizerným manželem, uboze zařízeným bytem, nevhodným oblečením...." a hlavně jak mám správně vychovávat své děti a zase odletí byznysem do civilizace.
Až rodiče, kteří se odstěhovali celkem slušně daleko, zestárnou a přestanou být soběstační, bude to mazec. Vzhledem ktomu, jak se to s nimi teď, se obávám, že pro měto bude šlus. Tak snad vydrží co nejdýl. Protože to nevidím, že by si je třeba sestra vzala k sobě nebo za nimi jezdila.