Nemyslím, že je úplně nutné se pravidelně stýkat, aby se sourozenecký nebo jiný vztah dal nazvat silným.
Mám s mladším bráchou silný vztah, mám ho moc ráda a věřím, že i on mě. Byly doby, ky jsme měli jeden druhého (starší brácha ležel ve špitále v komatu a máma pracovala, nebo byla u něj Na Homolce), my jsme si s mladším doma hospodařili - on už ve 14 vařil, pral i žehlil, brávala jsem ho s kamarádama i do hospody, hrávali jsme spolu ve zkušebně - tehdy hrál na el. kytaru a mě bral s sebou, abych mu držela rytmus na bicí ). Byl to můj nejbližší člověk.
Pak jsme se rozešli. Švagrová tu blízkost nějak vycítila a nelíbilo se jí to, ač jsme se tolik už nevídali. Dokonce jsem odjela na dva roky do zahraničí a doma byla jen jednou, po 4 měsících, dalších 20 jsem byla v Anglii. I tak žárlila a mezi námi bylo napětí.
Tak se teď moc nevídáme a když, tak bez švagrové. Nemuselo se to ani nijak vysvětlovat, nepohádaly jsme se, ale prostě když máme sraz v ZOO s dětma, ona tam nepřijde a mě nechybí.
Ačkoliv se vídáme 2x za rok(bydlíme 80km od sebe, takže by to opravdu mohlo být častěji), i tak vím, že se na bráchu můžu spolehnout. Máme hodně vzpomínek a životních zkušeností, stejný humor, hudební vkus - vždycky, když se vidíme, tak si navzájem skáčeme do řeči a meleme a meleme.