Moc mě zklamalo, když mamka šla na interupci - to mi bylo asi 15 let. Ne že bych se hnala do nějakých pečovatelství, ale bylo mi jasný, že budou mít jiné starosti a mě nechají na pokoji. Možná, že kdyby si tehdy to dítě nechala, bylo by všechno jinak, možná líp. Moji sourozenci tehdy už nebyli malí, odpadla mi starost o ně, ale místo toho, aby mě naši nechali v klidu, tak se na mě soustředili - asi proto, že předtím neměli čas.
Jakékoli zážitky z dětství nemám spojené se svými sourozenci - jen si pamatuju, že jsem je měla na starosti, což bylo teda děsný. A když jsem se jich zbavila, snažila jsem se nepobývat doma víc, než bylo nezbytně nutné a nikoho si nevšímat. Od těch 14ti let to bylo, jako by nebyli - se sestrou byly neustálé boje, bráchu jsem vytěsnila. Ale nedávno mi řekl, že jako kluk vnímal ty moje boje s našima a hrozně ho to děsilo a bál se vždycky, kdy to začne jemu. Nechápal to a taky se snažil zneviditelnit a nebyl rád, když jsem odešla z domu, protože naši přeskočili sestru a zaměřili se zas na něj.
Donedávna jsem netušila, že to pro něj bylo tak stresující.
Nevím, co a jak se stalo, že to všechno probíhalo tak, jak probíhalo. Je to škoda. To nechci u svých dětí dopustit.