Ahoj, já jsem ze čtyř dětí, manžel je jedináček.
Prospěšnost sourozence vidím nejvíc v dětství a pak ve chvíli, kdy rodiče už od dětí potřebují nějakou pomoc.
Manžel např. doteď bojuje s tím, aby se nechoval sobecky (což mě na něm vždycky nejvíc točí - jedno dítě onemocní a mě logicky napadne, aby to nechytlo jiné dítě, manžela nejdříve to, aby to nechytl on - prostě takhle byl vychován, vše se točilo okolo něj. Ale jinak je to dobrej chlap
)
Já jsem za sourozence našim vděčná, nedokázala bych si představit, že bych je neměla.
Manželovi, myslím, nikdy v dětství moc sourozenec nechyběl, ale teď by ho ocenil - kdykoliv tchýně něco potřebuje, je to prostě na něm. I ten pocit, že cokoli by se stalo, musí to řešit stoprocentně on sám, není příjemný.
Ale jasně, sourozenec nezaručí, že nakonec se člověk nebude v dospělosti cítit jako jedináček - u nás jedna sestra také určitě nepomůže, až bude potřeba. Ale ostatní dva jo. Takže jak tu někdo psal, je to alespoň šance a i to je fajn.