Takhle to prostě je.
Vidím to na rodičích mojí matky, už velmi starých a potřebných. Matka by se pro ně ráda třeba přetrhla. Ale oni ji odmítají a všelijak ponižují. Vzala by si je k sobě, měli by opravdu komfort, klid, celodenní péči, matka je v důchodu, nechtějí. Zaplatila by jim pomoc do domácnosti, nechtějí. Navštěvuje je, chce jim udělat to nebo ono, nechtějí. Nanosí jim hotové jídlo do mrazáku, pak se ukáže že to bylo zrovna něco "z nekvalitních surovin" apod. Matka nešťastná, naštvaná, známí prarodičů jistě přesvědčeni, že nevděčná dcera.
Ke mně jsou vstřícnější, já bych si je taky k sobě vzala, ale mám malý sídlištní byt, kde by nemohli mít ani svůj pokoj, navíc bariérový barák, babička je invalidní.
Svoji jedinou nemovitost podarovali celou svému favorizovanému dítěti, které v osmdesátkách odešlo za lepším na západ a své lepší si taky úspěšně vybudovalo. Ten barák ale potřebuje, protože trpí emigrací a musí mít kam se vrátit...
Jejich miláček na ně dlabe, barák nemá čas sanovat, tak se staříci koukají na to, jak se šine k zemi a lamentují.
Ovšem od matky, která se jich celý život doprošuje, aby ji laskavě měli rádi, oni nic nepotřebují, nic nepotřebují.
Celkem logicky to matka opakuje a bohužel neoblíbené dítě jsem já. Je to fakt na budku, vidět, jak se to tak asi bude vyvíjet do budoucnosti, ale není asi pomoci.
Proto u sebe doufám, že se zabalím dřív, než stihnu svým dětem takhle zpříjemnit život.
Minimálně se mi zatím nevykrystalizovalo, které je lepší, než ty ostatní, jenže co není, může být...
Pro mě dům mých rodičů není žádný argument nebo měřítko, na nic ho nepotřebuju ani nechci ani si neumím představit,co bych asi tak dělala s polovinou domu šedesát kilometrů od opačného kraje Prahy, než bydlím, navíc stojícím na půdě a vodě zamořené olovem. Spíš doufám, že ho v duchu rodinné tradice dostane sestra, aby se, chudák, měla kam vracet.
Pro mě by byl očistec jak se o něj starat, tak se splněného a těžce vydřeného snu svých rodičů zbavit. To je taky těžký, mít na to srdce.