Normálně mě to včera málem vykolejilo - tři a půl roku každý den od božího rána do noci jsem pořád jen a jen s naši divoškou, výjimkou jsou 2 odpoledne týdně, kdy vydělávám prachy a malou někdo musí hlídat. A včera najednou nečekaně jedna pracovní hodina vypadla, malá u babičky, taťka pryč, doma tak nějak všechno hotový, ve sprše jsem byla ráno a co teď s takovým nečekaným náporem radosti? Takovéto štěstí se jen tak nebude opakovat!? Co byste dělaly vy?
No, já to celé nakonec nějak nesmyslně promarnila, moje blbost...