Zeptala bych se nějakého psychiatra, ale znám jen jednoho, a toho se mi ptát nechce, protože je sám jedináček. Je tak těžké pochopit, že každý máme jiné postoje? Já také nenapadám lidi, kterým na rozdíl ode mě vadí, že nevyrostli s oběma rodiči, nebo žili celý život ve městě nebo já nevím co. Ale dere mě postoj "co si někdo dovoluje být nešťastný z toho, že mu něco z jeho pohledu důležitého chybí".
Ale buď v klidu, já zase riskuji, že mě děti pošlou do řiti za to, že jsem jim pořídila sourozence.