myslím, že to je v životě zcela běžné, nikdo si nikdy neváží věcí, které má, možná v tom hraje roli i fakt, že si člověk nerad přiznává, jakej je ten syn vlastně parchant a tak si to radši kamufluje - on by tak rád přijel, ale má toho moc...

nám se v rodině stalo naprosté klišé, bratr se oženil s holkou, která nás nemusí, má úplně jiný styl života a bratra dotáhla do své rodiny. takže starost o rodiče bude zcela jistě moje, nejen fyzická a duševní, ale obávám se, že i materiální... krásný příklad mi dala nedávná tátova 65, máma mě zaúkolovala nějakým hezkým drahým dárkem, co by si táta jinak nedopřál - zvolila jsem novou velkou TV s ovladačem s mega důchodcovskejma čudlíkama (jejich stará tv byla už děsná plečka, malinká, skoro na to neviděli a navíc vrčela)... za 15 000, mělo to být hrazeno na třetiny - já, brácha, máma.

TV jsem koupila a o víkendu k nám přijel na chalupu brácha, tak jsem to chtěla finančně srovnat - brácha aniž vyslechl částku mi řekl, že se s manželkou dohodli, že 2 000 stačí, víc na třetinu tv není třeba... no tak jsem to vzala a mámě řekla, že ta televize stála 6 000 - aby neměla potřebu mi to doplatit

takže brácha opět zklamal, proto s ním už v podstatě nijak nepočítám, dokonce se obávám, že pokud by naši zemřeli a my se náhodou nepotkali na ulici, tak už se asi neuvidíme
a to jsme měli do té jeho ženy opravdu prima vztah.