dobri, tak když se mi takto perou sourozenci, těžko budu požadovat odebrání agresivního dítěte, když je moje, že jo
. Nevidím to jako matka toho chlapce. Učím děti (je to problém hlavně u syna), že na žádné příkoří nesmí reagovat fyzickým útokem. On to ví, ale zatím se mu ne vždy podaří svůj momentální vztek zvládnout. A já to chápu, není to robot, kterého jednou naprogramuju a stačí, mluvíme o tom znovu a znovu, když se to stane. Ale taky učím děti, že si mají věci vyřešit mezi sebou, a ony to občas skutečně samy vyřeší. Tj. stane se, že místo aby běžely za mnou a žalovaly, řekne jeden druhému, tys mi udělal to a to, mě to bolí/vadí..., a druhý řekne, promiň, nezlob se (pohladí, pofouká) a vrátí se ke hře. A občas se takhle ohradí i vůči jiným dětem. Jsou jim 4 a 2 roky, takže předpokládám, že v osmi budou mít nějaké pošťuchování na hřišti v malíku, a pokud by už za mnou přiběhly, že jim někdo něco, šla bych s nimi za oním dítětem, protože bych předpokládala, že to bylo něco vážnějšího, když to nezvládly samy (nebo ono dítě nezvládlo reagovat na jejich řešení, prostě abych jim to pomohla urovnat). A samozřejmě bych se obou stran zeptala, co se stalo. Jestli mi fyzický útok připadá horší než slovní? Těžko říct, obecně asi ano, ale stejně jako psychické týrání může být krutější než fyzické, slovní útok může být velmi ostrý, fyzický velmi mírný - kdo ví, jak to bylo. Každopádně když někdo někoho omezuje, ohrožuje, ponižuje, musí počítat s rizikem nepřiměřené obrany, tj. nejde jen o to, co je horší, ale také kdo útočí a kdo se brání.