Nedavno jsme byli na jedne akci ve skanzenu, obleceni v duchu 30. let a s kocarkem z teze doby. Jedna maminka v mém věku (něco přes 30), rika synkovi: "Vidis, v takovem nejakem kocarku se vozila babicka." A na me: "Jak je ten kocarek stary?"
Ja: "To by mohlo odpovidat, ten kocarek je ze 30. let."

A pritomna babicka (narozena nejdrive v 50. letech): "No, tak to vam pekne dekuju!"

Nedoslo mi, ze mluvi o synove babicce, nejak jsem pochopila, ze o svoji. Mam doma take jeden historicky kocarek po sve babicce nekdy z 20. let, takze jsem si to diky tomu cele nejak o generaci posunula. Vzapeti mi to ale doslo a zacala jsem to trapne zehlit smerem k mamince: "Ja jsem myslela vasi babicku..." Moc jsem tomu uz nepomohla.

Mne se to ale casto nestava, zato jednoho takoveho naprosteho socialniho impotenta jsem si vzala.
Je to blbe v tom, ze mam obcas tendenci jeho preslapy vysvetlovat a omlouvat, protoze se zastydim za jeho neomalenost a nekdy v tom naopak prestrelim ja. On ten jeho preslap obcas neni tak velky, jak se mi uz po predchozich zkusenostech jevi, a lidi to vezmou sportovne a dokonce jim to prijde vtipne. Ja pak vypadam jako blbka a suchar, co nenecha manzela samotneho mluvit a vtipkovat.