Zuuzo,
já mám taky někdy pocit,jak tu psala Lassie, že mi z toho hrábne. Zrovna včera jsem už byla tak vyřízená, že jsem zalezla do šatny (prostor na ležení tak 50cm), zavřela jsem za sebou dveře a když někdo přišel, tak jsem ho vyhodila, že ten prostor je můj . Kupodivu, nikdo neprotestoval. Asi vycítily, že jsem KO. Ale pak dvouleťačka chodila kolem se slovy. "Tatínku, kde je maminka?", až jsem to nevydržela a vylezla ven. To bylo najednou lásky

Jsou dny, kdy je nádherně, jsou dny, kdy je člověk na dně, ale nezáleží na počtu dětí. Záleží na tobě samotné. Na tom, co prožíváš, co tě trápí, jak to funguje mezi tebou a manželem (my máme krizičku, tak je to znát a fest). Když jsem OK já, fungují i děti...