Kudlo,
s tím lze vcelku souhlasit, jen malá poznámka - chtít na někom, aby se přizpůsobil na 100% je něco docela jiného než očekávat schopnost kompromisu.
Příklad - věděla jsem, že expřítel většinu mých kamarádů "nemusí" (až na pár výjimek). Nenutila jsem ho, aby se s nimi stýkal, protože za tuhle cenu o to nestojím. Nechci, aby někde ten druhý seděl a protahoval obličej, nebavil se a byl celý večer otrávený jen proto, že musí být někde, kde být vlastně nechce. Jenže pak existovala řada aktivit, které ho i bavily a užíval si je, jen je neustále odsouval "na potom". On vlastně ten problém nastal až ve chvíli, kdy jsem už nemohla některé věci zařizovat. Dokud jsem měla např. dost peněz na to, abych koupila letenku na prodloužený víkend, tak letěl. Ale když už jsem na to neměla a čekala jsem, že by to taky mohl zařídit on, tak to najednou nešlo, protože bylo vždycky něco důležitější a přednější. Já ani nechtěla, aby to zařídil, stačilo by, kdyby na to ty peníze dal. Což neudělal. Prostě to pro něj až taková priorita nebyla, takže co by se snažil. Co s tím naděláš? Zvykneš si na to, že bude o všem pořád rozhodovat jen ten druhý a ty se povezeš? Přiznám se, že na to jsem zase málo submisivní. :-(