Přidat odpověď
Už mockrát se mě někdo zeptal, jestli jsem věřící. Ptaly se mě už několikrát i moje děti. A já nevím, jak jim mám odpovědět. Prosté ANO nebo NE mi na to nestačí.
Jistě nejsem typický věřící, který chodí do kostela a věří v Boha a Ježíše Krista (i když nemůžu vyloučit, že žil), tak jak káže křesťanská víra. Jsem křtěná jako evangelička, dokonce jsem ve 12-ti letech dotlačena rodinou konfirmovala (zkouška podobná biřmování) a mám na to "papír", ale s vnitřním přesvědčením to nemá co dělat.
O různých náboženstvích něco málo vím. Obecně mi není sympatické sdružování, kázání, slepé poslouchání, až fanatismus.
Když jsem o tomhle tématu přemýšlela někdy okolo 15-18 roku, došla jsem k závěru, když to zkrátím, že všechny víry na světě mají vlastně stejného "Boha", jen ho jinak nazývají a jednotlivá náboženství k němu jinak přistupují.
Ve stejné době jsem došla k tomu, že věřím, že tu nežijeme jediný svůj život, že naše duše je součástí Vesmíru a život na Zemi je jen takovým vybočením, kde se máme něčemu naučit, něco si vyzkoušet, abychom zase splynuli... Věřím, že my sami si určujeme, kam a komu se narodíme. Úplný smysl toho všeho zatím nevím, ale věřím, že nějaký smysl to všechno má.
Já jsem si vlastně vytvořila takovou "svoji" víru. Jediné co nevím, jestli jsem "věřící". Protože když se to vezme ad absurdum, tak i úplný ateista něčemu věří, protože věří, že nad námi, ani po smrti, nic není.
Tak jsem věřící, nebo nejsem věřící? Koho vy si představíte pod pojmem "věřící člověk"?
Předchozí