Malec, 11letá holka není dospělá, nejde říct, že za to, že nemá kamarádky, si může sama. Možná ji nikdo v patřičném věku dostatečně nenaučil, jak si je najít? Možná je nejistá, depresivní, v úzkosti, bojí se jich, ostýchá se? Je tolik důvodů, proč je může nemít... a se všema by potřebovala pomoct.
Jinak, říkáš, že se s ní chodí po psycholozích a že už měla tři vyšetření a všichni došli k témuž, teď jde na další. Proč proboha? Co čekáte, že se dozvíte nového?
Holka by potřebovala psychoterapii, tedy něco jiného než vyšetření. Potřebovala by, aby se jí psycholog věnoval, aby s ní pracoval. A možná, že ne s ní samotnou, možná by do rodinné terapie mohla vaše rodina jako celek, protože koneckonců tohle je objektivně velmi složitá situace a všichni jsou nějak zatížení, stresovaní, nejistí.

Nechci, aby sis myslela, že ti píšu, že si za to můžeš. Ale dospělí jsou ti, kdo musí ustát pubertální výkyvy dětí, opačně to nefunguje. Takže opravdu to bude víc na tobě než naní - pokud jde o váš vzájemný vztah.
Samozřejmě že výrazně by s tím měl pomoct její otec.

S tím, "samozřejmě dá matka přednost vlastnímu dítěti" bych byla opatrná. Jestli to z tebe cítí, pak její chování může s tím souviset. Neměla funkční matku - osoba, která jí měla dát pocit bezpečí a jistoty ve světě, se na ni vybodla. Malinko cítím, že v té stresující a náročné situaci se na ni chystáš tak nějak vnitřně vybodnout taky - nebo ne vybodnout, to zní moc tvrdě, ale odsoudit ji, že koneckonců ten problém je v ní. No, jo. Ale je to děcko, i když s pubertálními projevy, potřebuje abyste ji podrželi vy dospělí. Táta určitě víc, to si musíte vyřídit vy dva mezi sebou. Ale i ty... pokud se na to jen trochu cítíš... víš, z toho co o ní píšeš, cítím její zmatek, nejistotu a frustraci, které dává samozřejmě najevo tím nejdebilnějším způsobem. Vím, že je to těžký, ale je to prostě nešťastný dítě opuštěný matkou úplně a otcem tak trochu na několik let - ve věku, kdy to tak nemá být - a tohle je prostě důsledek. Za to si fakt sama nemůže.